Antonín Dvořák (1841 – 1904) - Alfred - Heroische Oper in drei Aufzügen / Heroic Opera in three Acts
Libreto / Libretto Karl Theodor Körner (1791 - 1813)
Alvina - Petra Froese (soprano)
Harald - Ferdinand von Bothmer (tenor)
Alfred - Felix Rumpf (baritone)
Gothron - Jörg Sabrowski (baritone)
Sieward - Peter Mikuláš (bass)
Dorset / Bote - Tilmann Unger (tenor)
Rowena - Jarmila Baxová (soprano)
The Czech Philharmonic Choir Brno (Petr Fiala - choirmaster)
The Prague Radio Symphony Orchestra
Heiko Mathias Förster – conductor
Marek Štilec – assistant conductor
Stereo digital live recording at Dvořák Hall, Rudofinum, 16.–17.IX.2014
Not much is known about the genesis of Dvořák's first operatic work—specifically why the young composer (at the time a violist for the Prague Provisional Theatre) decided to compose a large-scale historical opera at the end of the 1860s to an over 50-year-old German text. According to the dates penned in the autograph score, we can reliably state only that the opera—or, in actuality, the fair copy of the full score—was written in 1870, and that the composer completed work on the individual acts (and subsequently on the overture) on May 26, July 7, September 9, and October 19 of that year. Whatever the reasons for the choice of text (some Dvořák scholars speculate that perhaps the composer could not afford to use an original Czech libretto because he would have had to purchase the rights to it from the librettist, which was common practice at the time) it is clear that this subject had been used for literary and musical adaptations on numerous previous occasions in the 18th and 19th centuries. The earliest adaptation as a musical drama was Alfred the Great, first performed as a masque (or theatrical play with music) in 1740 at the summer residence of the British crown prince. It was later also presented in London in 1745 as an oratorio, and in 1753 as an opera. The composer of the music, which included the final, oft-cited patriotic song, "Rule Britannia!" that later enjoyed great popularity, was Thomas Arne (1710-1778). The text was written by David Mallet and James Thomson (who later earned his place in music history as the author of the libretto of the Joseph Haydn's oratorio The Seasons). Other works on the subject include an early opera by Gaetano Donizetti titled Alfredo il Grande, performed in Naples in 1823, and the Grand Heroic Opera in four acts, König Alfred, by composer Joachim Raff, which was performed in Weimar in 1851. Poet Karl Theodor Körner (1791–1813), whose libretto, Alfred der Große, was chosen by Dvořák for the basis of his opera, was a well-known figure during his time as well. Although he died before reaching his 22nd birthday of complications from an injury sustained as a volunteer with the Prussian army in a battle against Napoleonic forces, he nevertheless left in his wake a fairly extensive and remarkably mature body of work that included poetry, dramatic plays, as well as several operatic librettos. His collected works, first published in 1834 through the efforts of the poet's mother, were published a number of times—and seemingly without any alterations—before the end of the 19th century.
As a librettist, Körner was valued by his contemporaries as well, and his poetic and dramatic texts were set by composers such as Carl Maria von Weber and Franz Schubert. Alfred der Große as a libretto is sophisticated and skillfully written, with an understanding of the possibilities and principles of operatic dramaturgy of the time. The plot, originally divided into two acts, is relatively simple. Its background hints at the influence of Rescue Opera, a genre popular at the turn of the 19th century, which is defined as an opera with spoken dialogue whose main conflict lies in the protagonist finding himself or herself facing grave danger and certain death, only to be successfully rescued in the end. The subtext of this particular storyline, which praises and celebrates the victorious battle between early Britons and hostile invaders, clearly parallels the patriotic efforts of the Germans in the final phases of the Napoleonic wars. At the same time, it seems that this libretto does not in any way limit its application to other techniques or adaptations for musical drama, including those that were not fully developed until the rise of French Grand Opéra around 1830. The primary characteristic of Grand Opéra is the composition and arrangement of expansive "scenic pictures" (tableaux), where the chorus plays a prominent role as the "collective hero," into which individual solos and duets—as well as a diverse variety of ensembles—are organically incorporated.
There is every indication that, in his composition of Alfred, Dvořák was leaning towards this newer and still topical dramaturgical treatment. In his setting of König's text, Dvořák set the first act to music with almost no changes, but had divided König's original second act into two parts, and ultimately truncated the text somewhat by eliminating one of the ensembles (a duet) of the secondary characters, Roven and Sieward. In light of the fact that this is the composer's first operatic work, it is important to mention that Dvořák was able to demonstrate a remarkable assurance—primarily in his comprehension and treatment of the implied operatic dramaturgical techniques. This, in my opinion, resulted in a viable musical drama that deserves at least the occasional performance on today's operatic stages, almost 150 years after its composition. The challenges, however, for its performance are not small, and some solo parts (Alvina, Harald) are vocally quite exposed.
There is no record of whether the composer had ever attempted to have Alfred performed during his lifetime at the Provisional Theatre, the National Theatre in Prague, or any other German stages in the Czech lands or elsewhere. We only know that he worked on a concert arrangement of the opera's overture at the beginning of the 1880s, and in this context also reviewed and revised his autograph score. However, this performance never occurred, and the piece was performed and subsequently published under the title Dramatic (Tragic) Overture only after Dvořák's death, in 1905 and 1912, respectively. The first performance of excerpts from the opera in the original language were presented on February 6, 1938 during a German broadcast at Czechoslovak Radio in Prague. Soon after, in December of 1938, the opera was premiered in Czech translation at the Olomouc municipal theatre. Due to the tense political situation of the 2nd Czechoslovak Republic at the time and the impending occupation by Hitler's German forces (which took place a few weeks later in March 1939) the opera was evidently performed only once during this run.
The first recording of Dvořák's Alfred, therefore, at least partially repays the decades-long debt to the composer, whose operatic opus (perhaps with the exception of Rusalka) has yet to gain recognition, and stands in the shadows of his successful orchestral and chamber works. At the same time, it also provides enthusiasts the unique opportunity to familiarize themselves with one of the key works of the composer's early period, and to gain a better understanding of the direction of his creative development in the late 1860s and early 1870s.
O okolnostech vzniku Dvořákovy operní prvotiny a o důvodech, proč se mladý skladatel – tehdy violista pražského Prozatímního divadla – rozhodl koncem 60. let 19. století zkomponovat rozměrnou historickou operu na více než padesát let starý německý text, toho mnoho nevíme. Podle datačních údajů zapsaných v autografu můžeme spolehlivě říci pouze to, že opera – nebo spíše její čistopisná partitura – vznikala v průběhu roku 1870, a že práce na jednotlivých dějstvích a posléze na ouvertuře byla ukončena ve dnech 26. 5., 7. 7., 28. 9. a 19. 10. toho roku.
Ať již byly důvody jakékoliv – Dvořákovi životopisci spekulují například o tom, že si skladatel nemohl dovolit psát na původní české libreto proto, že by si je podle dobových zvyklostí musel od libretisty zakoupit – jisté je, že se jednalo o námět, který byl předtím v 18. a 19. století vícekrát literárně i hudebně zpracován. Nejstarším hudebně dramatickým ztvárněním byl Alfred the Great, provedený poprvé jako masque (neboli divadelní hra se zpěvy) roku 1740 v letní rezidenci britského korunního prince, a poté v Londýně r. 1745 jako oratorium a r. 1753 jako opera. Autorem hudby, zahrnující mj. závěrečnou – později populární a často citovanou – patriotickou píseň Rule, Britannia!, byl Thomas Arne (1710–1778), text napsali David Mallet a James Thomson – který se později zapsal do dějin hudby také jako autor textové předlohy pro oratorium Roční doby Josepha Haydna. – Z dalších titulů můžeme jmenovat například ranou operu Gaetana Donizettiho Alfredo il Grande uvedenou v Neapoli roku 1823, nebo velkou hrdinskou operu o 4 dějstvích König Alfred skladatele Joachima Raffa, jež byla provedena ve Výmaru roku 1851. – Rovněž básník Karl Theodor Körner (1791–1813), jehož libreto Alfred der Große si zvolil Dvořák, byl ve své době známou osobností. Zemřel sice již v necelých 22 letech na následky zranění, jež utrpěl jako dobrovolník pruské armády v bitvě s napoleonskými vojsky, ale přesto za sebou zanechal poměrně obsáhlé a pozoruhodně vyzrálé literární dílo zahrnující poezii, činoherní dramata i několik operních libret. Jeho sebrané spisy, vydané poprvé r. 1834 péčí básníkovy matky, vycházely poté opakovaně a zdá se v nezměněné podobě nejméně do konce 19. století.
Jako libretista byl Körner ceněn již svými současníky, jeho básnické a dramatické texty zhudebnili mj. Carl Maria von Weber a Franz Schubert. Rovněž Alfred der Große je jako libreto napsán velmi kultivovaně a obratně, s porozuměním pro možnosti a zákonitosti dobové operní dramaturgie. Jeho děj, rozvržený původně do dvou jednání, je poměrně jednoduchý. V jeho pozadí tušíme model francouzské „opery záchrany“ přelomu 18. a 19. století, neboli opery s mluvenými dialogy, jejíž zápletka spočívá v tom, že hlavní hrdina či hrdinka se dostává do vážného nebezpečí, je ohrožen/a na životě, avšak nakonec šťastně zachráněn/a. Jeho myšlenkové poselství, vyzdvihující a oslavující vítězný boj dávných Britů s nepřátelskými vetřelci, pak zřetelně koresponduje s patriotickým vzepětím Němců v závěrečné fázi napoleonských válek. – Zároveň toto libreto zdá se nijak nebrání využití jiných hudebně dramaturgických postupů a řešení, zejména těch, které naplno rozvinula teprve velká francouzská opera kolem r. 1830. Jedná se především o komponování a aranžování rozměrných „scénických obrazů“ (tableaux), v nichž hraje podstatnou roli sbor jako „kolektivní hrdina“, a do nichž jsou pak organicky zasazeny jednotlivé sólové výstupy a duety i rozmanité ansámbly.
Všechno nasvědčuje tomu, že Dvořák se při kompozici Alfreda přiklonil právě k onomu novějšímu – v jeho době stále aktuálnímu – dramaturgickému řešení. Z Körnerovy předlohy převzal a zhudebnil prakticky beze změny 1. dějství, zatímco původní 2. dějství rozdělil do dvou částí a ve finále text mírně zkrátil tím, že vynechal jeden ansámblový výstup (duet) vedlejších postav Roveny a Siewarda. Uvážíme-li, že jde o jeho operní prvotinu, prokázal v ní pozoruhodnou jistotu především v pochopení a zvládnutí naznačených operně dramaturgických postupů. Vytvořil tak dle mého soudu životaschopné hudebně dramatické dílo, které si zaslouží být aspoň příležitostně provozováno i dnes, téměř sto padesát let po svém vzniku. Jeho interpretační nároky jsou ovšem nemalé, a některé sólové party (Alvina, Harald) jsou pěvecky hodně exponované.
Není nic známo o tom, že by skladatel sám usiloval během svého života o provedení Alfreda na scéně Prozatímního či později Národního divadla v Praze, anebo na některé z německých scén v českých zemích či jinde. Víme pouze, že počátkem 80. let 19. století připravoval koncertní uvedení ouvertury k této opeře a v této souvislosti také znovu přehlédl a revidoval svoji autografní partituru. Nicméně k provedení tehdy nedošlo, a skladba pak byla poprvé hrána a poté vydána tiskem pod názvem Dramatická (Tragická) ouvertura teprve po Dvořákově smrti v letech 1905 resp. 1912. K prvnímu uvedení ukázek z opery v originální jazykové verzi došlo 6. února 1938 v tehdejším německém vysílání Československého rozhlasu v Praze. Záhy poté, v prosinci 1938, se konala premiéra opery v českém překladu v městském divadle v Olomouci. Vzhledem k napjaté politické situaci v tehdejší 2. Československé republice a hrozící okupaci ze strany hitlerovského Německa – k níž došlo pár týdnů poté v březnu 1939 – se uskutečnilo zřejmě pouze jediné představení.
První nahrávka Dvořákova Alfreda splácí tedy aspoň částečně letitý dluh skladateli, jehož operní dílo je – snad s výjimkou Rusalky – stále ještě nedoceněno a stojí ve stínu jeho úspěšné tvorby orchestrální a komorní. Zároveň dává všem zájemcům jedinečnou možnost seznámit se s jedním z klíčových děl skladatelova raného období a blíže porozumět tomu, jakými cestami se ubíral jeho tvůrčí vývoj na přelomu 60. a 70. let 19. století.
(for ArcoDiva Jarmila Gabrielová, translations Karel Janovický 2014)
| Parametr | Hodnota |
| format | CD audio |
Odkazy k výrobku
| back |
| Sound clips / Ukázky |
