Music in Prague Cathedral / I.Bilej-Brouková, M.Cukrová, Hipocondria Ensemble

Hudba v pražské katedrále / Music in Prague Cathedral

1. Concerto G minor (Antonio Vivaldi) 5:36

2. Fulgida coeli stella (Leonardo Leo) 5:12

3. Per rupes et per montes (Giovanni Battista Pergolesi) 5:27

4. Sonata C major (Antonio Vivaldi) 4:08

5. Quando mi Jesu chare (Leonardo Vinci) 3:23

6. Sat est o Jesu vulnerasti (Antonio Lotti) 5:12

7. Sonata a 4 E flat major "Al santo sepolcro" (Antonio Vivaldi) 3:50

8. Non timebo poenas (Johann Adolf Hasse) 6:27

9. Salve o dulcis Virgo (Johann Adolf Hasse) 4:58

10. Concerto C minor (Antonio Vivaldi) 5:29

Ivana Bilej-Brouková - soprano, Markéta Cukrová - mezzo-soprano

Hipocondria Ensemble, artistic leader Jan Hádek

Jan Hádek - violin, Jana Chytilová - violin, Michal Dušek - viola, Ondřej Michal - cello, Michal Novák - double-bass, Filip Dvořák - organ positive, Simon Martyn-Ellis - theorbo

The Baroque look of Prague, with its countless volutes, pilasters, twisted mouldings, imaginary perspectives, and the impassioned gestures of statues, is largely due to the influence of the Roman Catholic Church, which was symbolically triumphant at the canonization of John Nepomucene in 1729. The Church played an even more striking role in the history of Czech music, when the Baroque style in the Bohemian Lands spread chiefly by means of church choirs. The celebration of the liturgy using music probably reached its peak in the Baroque. In each feast-day mass, and also at vespers, numerous processions, and other occasions, one heard polyphonic compositions performed with instrumental accompaniment. No large celebration would have taken place without the rolling of kettledrums and the blaring of brass, despite the occasional official prohibition. The use of music was tremendous, as is clear from the inventories and the rare preserved collections consisting of hundreds, sometimes even thousands, of pieces of sheet music. The Church, however, was not only the main source of commissions to composers, but also the main source of a musicians’ making a living, a situation that in some places lasted well into the nineteenth century. Among Prague churches the Cathedral of St Vitus had since earliest times a special place. This was reflected in the performance of music there and also, for example, in the social standing of the kapellmeister of St Vitus’s. The prestige of this position did not diminish till the founding of the Prague Conservatory in 1811 and the gradual secularization of society. Together with the collection of the Knights of the Cross with the Red Star at St Francis’s and of the Benedictines at Břevnov monastery, the collection at St Vitus’s is among the most important sources documenting church music in Prague in the first half of the eighteenth century – and this is true even though it by no means contains everything ever played in the Cathedral. Of the more than 1,700 pieces of sheet music that have survived, covering the period from the late seventeenth century to the first half of the nineteenth, most of it comes from the estates of two important Bohemian composers: Josef Antonín Sehling (or Seeling, 1710–1756), who worked in 1737–56 as the second violinist and deputy kapellmeister of Jan František Novák (d. 1771), and Jan Evangelista Antonín Koželuh (1738–1814), who led the choir at St Vitus’s Cathdral beginning in 1784. A large part of the collection comprises the works of the Bohemian composers František Xaver Brixi (1732–1771), one of the most famous Prague composers of his day and, from 1759, Choirmaster of St Vitus’s, and of Koželuh. The collection also includes other valuable individual works by earlier composers, for example, Antonín Reichenauer and Jan Dismas Zelenka (in Dresden). To judge from the number of pieces of sheet music, Antonio Caldara (1671–1736) was particularly popular at St Vitus’s. From 1717 he was employed as a court composer at Vienna, the capital of the Habsburg Monarchy. The influence of Vienna is evident also in the inclusion here of compositions by the court kapellmeister Johann Joseph Fux (1660–1741) and Georg Reutter (1708–1772).

Barokní tvář Prahy promlouvající k návštěvníkům nesčetnými volutami, pilastry, zprohýbanými římsami, pohledy v imaginární perspektivy či vzrušenými gesty soch vděčí do velké míry za svou podobu katolické církvi, symbolicky triumfující při kanonizaci svatého Jana Nepomuckého roku 1729. Ještě výraznější úlohu sehrála církev v dějinách české hudby, kdy se barokní sloh v našich zemích rozšířil především prostřednictvím kostelních kůrů. Slavení liturgie hudbou dosáhlo v baroku pravděpodobně svého historického vrcholu. Při každé sváteční mši, ale i nešporách, četných procesích, adoracích a jiných příležitostech zněly vícehlasé skladby s doprovodem nástrojů. Žádná větší slavnost se neobešla bez víření kotlů a lesku žesťů, a to i navzdory občasným oficiálním zákazům. Spotřeba hudby byla obrovská, jak dokazují inventáře i vzácně dochované sbírky, čítající stovky někdy ale i tisíce hudebnin. Církev však byla nejen objednavatelem skladeb, ale také hlavním živitelem hudebníků, což místy přetrvalo hluboko do 19. století.

Mezi pražskými svatyněmi zastávala od nejstarších dob výjimečné postavení katedrála sv. Víta, což se promítlo do jejího hudebního provozu, ale také např. do společenského postavení svatovítského kapelníka, jehož prestiž pohasla až se založením pražské konzervatoře roku 1811 a s postupující sekularizací společnosti. Spolu se sbírkou křižovnickou a břevnovskou patří svatovítská mezi nejdůležitější svědky chrámové hudby v Praze v první polovině 18. století, a to přestože zdaleka neobsahuje vše, co v katedrále tehdy znělo. Z dochovaných více než 1700 hudebnin, pokrývajících období od konce 17. do první poloviny 19. století, tvoří většinu notové materiály z pozůstalostí dvou významných českých skladatelů: Josefa Antonína Sehlinga (1710–1756), který v letech 1737–1756 působil jako druhý houslista a zástupce kapelníka Jana Františka Nováka (†1771), a Jana Evangelisty Antonína Koželuha (1738–1814), který svatovítský kůr řídil od roku 1784. Větší část celé sbírky tvoří díla domácích autorů, jednak Františka Xavera Brixiho (1732–1771), ve své době nejslavnějšího pražského skladatele a od roku 1759 svatovítského regenschoriho, a již vzpomínaného Koželuha. Velmi cenná jsou však i jednotlivá díla starších skladatelů jako byl např. Antonín Reichenauer nebo v Drážďanech pobývající Jan Dismas Zelenka. Soudě podle počtu hudebnin, značně oblíbený byl u sv. Víta Antonio Caldara (1671–1736), který od roku 1717 působil jako dvorní skladatel ve Vídni. Vliv hlavního města habsburské říše lze pozorovat i v přítomnosti skladeb dvorního kapelníka Johanna Josepha Fuxe (1660–1741) nebo G. Reuttera (1708–1772).

(Arta 2007)