CD I
Josef Páleníček (1914-1991) - Concerto No. 1 for Piano, Strings and Kettledrums in C 29:49
1. Allegro risoluto 15:01
2. Larghetto 6:24
3. Finale. Allegro con brio 8:24
Josef Páleníček (1914-1991) - Concerto No. 3 for Piano and Small Orchestra 20:00
4. Allegro assai 6:08
5. Andante 8:48
6. Allegro vivace 5:02
CD II
Josef Páleníček (1914-1991) - Piano Concerto No. 2 33:44
1. Allegro impetuoso 13:37
2. Tempo di valse lente 10:18
3. Poco allegro 9:48
Josef Páleníček (1914-1991) - Concertino for orchestra with Obbligato Piano 19:31
4. Allegro 5:51
5. Largo 5:37
6. Capriccio. Molto vivo 3:39
7. Finale. Presto 4:22
Stereo studio recording, 2014 at the Czech Radio in Prague
Jitka Čechová piano / klavír
Prague Radio Symphony Orchestra, Ronald Zollman conductor / dirigent, Stanislav Vavřínek conductor / dirigent
Josef Páleníček (1914–1991), through his versatile artistic erudition, enriched Czech musical life in four distinct areas – interpretation, composition, education, and musical organisation. As a charismatic interpreter he received his training as a pianist under Prof. Karel Hoffmeister, to which he added the experience gained through close contact with such giants of the pianist’s art as Alfred Cortot or Genrich Nejgauz. As a performing pianist, he was drawn to composing throughout his life. As he himself said: “When I was happy that I could finally devote myself to composing once more, I was suddenly, on the other hand, assailed by the feeling, ‘My God! But I have forgotten how to play the piano again.’ Then I would start to play the piano, and all at once I would start to miss something terribly, because I realised that I had not composed anything for a long time.” It is therefore all the more remarkable what a wealth of compositions in a variety of genres this pupil of Otakar Šín, Vítězslav Novák, and Albert Roussel has left us. His work as a composer, too, underwent a fascinating evolution. To describe it briefly, his first phase, covering the period 1933–1945, consisted of compositions that drew on Neo-Classicism and musical objectivity. In his second period, running roughly from 1945 to 1965, Páleníček’s style as a composer can be said to have become more communicative and more persuasive in its tonal basis. In his final phase, the content of his music was enriched by a clear element of reference to current sources of inspiration.
Josef Páleníček (1914–1991) obohatil svou všestrannou uměleckou erudicí čtyři svébytné oblasti českého hudebního života - interpretační, skladatelskou, pedagogickou i hudebně – organizační. Jako charismatický interpret byl v klavírním oboru odchován prof. Karlem Hoffmeisterem a navíc obdarován zkušenostmi, které získal díky blízkému kontaktu s takovými velikány klavírního umění, jakými byli Alfred Cortot nebo Genrich Nejgauz. Ke komponování lnul jako koncertující pianista po celý život. Sám o tom vyprávěl: „Když jsem byl šťasten, že už konečně zase komponuji, tak mě najednou chytly z druhé strany pocity, bože můj, vždyť já jsem už zase zapomněl hrát na klavír. Pak jsem začal hrát na klavír a najednou mi začalo něco strašlivě chybět, protože jsem zjistil, že jsem už dávno nekomponoval.“ O to pozoruhodnější je, jak bohaté a žánrově rozkošatělé skladatelské dílo nám jako odchovanec Otakara Šína, Vítězslava Nováka a Alberta Roussela odkázal. I to však prošlo vzrušujícím vývojem. Lapidárně řečeno - první etapa, ohraničená léty 1933–45, zahrnovala skladby, které vycházely z neoklasicismu a zvukové věcnosti. V druhé etapě, vymezené přibližně léty 1945–1965, jako by se Páleníčkův skladatelský rukopis stával sdělnější a ve svém tonálním zakotvení přesvědčivější, zatímco v závěrečné etapě se obsahová složka jeho hudby obohatila o zřetelný prvek aktuálnosti inspiračních zdrojů.
| Parametr | Hodnota |
| format | CD audio |
