Ondřej Kukal (* 1964) - Veliké stmívání
1. II. Dechový kvintet, op. 47 „Jednovětý“
Prague Wind Quintet / Pražské dechové kvinteto
2. Saxofonianna – Concertino pro soprán saxofon a smyčcové kvinteto, op. 54
Roman Fojtíček saxophone / saxofon, Ančerl Quartet / Ančerlovo kvarteto, Marek Lustig double bass /kontrabas
3. Tubopiccolarium – dvojkoncert pro pikolu, tubu, smyčce a bicí, op. 40
Dana Hegerová pikola, Luděk Hrabec tuba, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Ondřej Kukal dirigent
4. Veliké stmívání – cyklus písní pro baryton a klavír na slova Jiřího Ortena, op. 17
Smutné vyznání, Noc ladí, Už ani psát, Cvičení o smrti, Ospalý číšník, Modlitba
Roman Janál baritone / baryton, Daniel Wiesner piano / klavír
5. Balada espressiva pro violoncello a klavír op. 18
Jiří Bárta cello / violoncello, Jan Čech piano / klavír
Dechový kvintet op. 47 „Jednovětý“ je turbulentní čtvrthodinové dílko, které po zhruba pětiminutovém pomalém úvodu proměňuje a zrychluje svůj tep. Hudba si doslova vychutnává barevné souzvuky dechových nástrojů, což se odráží i v sofistikované práci s imitací a kontrapunktem. Je to skladba, která si žádá špičkové profesionální interprety. Můžeme slyšet vířivé figurace a běhy. Dechový kvintet připomíná neustálými proměnami metrického impulzu vzdáleně Janáčkovy smyčcové kvartety, ovšem Kukalova hudba mluví k posluchači méně vyhrocenou řečí.
Saxofonianna pro smyčcový kvartet a saxofon zpočátku evokuje gipsy jazz, později se přidává saxofon se svými článkovitě úsečnými promluvami. Pseudofolklorní aluze se objevují i ve stylizaci partu smyčců, které obsahují názvuky improvizovaných pasáží, jež jsou ve skutečnosti přesně vypsané. Rytmus je často synkopický a posouvá vnímání skladby daleko za hranice domnělé improvizace. Kukal je mistr proměnlivých nálad. Nikdy nezůstává u jednoho tématu déle, než je skutečně nutné.
Tubopiccolarium je naprosto odlišná estetika. Úvodní introdukce ve smyčcích zní bezmála hindemithovsky. Hutná sazba je vystřídána groteskním dialogem pikoly a tuby, který přeneseně připomene kreslené animované seriály ze staré doby, kde se povětšinou honila myš s několikanásobně větším a hloupějším protivníkem. Kukal do své hudby nalil nejen humor, ale i vzrušující momenty, které jsou plné dramatických zvratů. Zhruba čtvrthodinové Tubopicolarium je snímáno dynamickou optikou filmového střihu. Kukal používá metodu tempových kontrastů a gradační plochy dokáže vystavět s notnou působivostí.
Veliké stmívání pro baryton a klavír je cyklus šesti písní na básně Jiřího Ortena. Zde je hudba naopak gnómicky zhuštěná a mysteriózní. Dotýká se esenciální podstaty veršů a tragičnosti básníkova údělu.
Závěrečnou skladbou je Balada esspresiva pro violoncello a klavír. I zde můžeme postřehnout
určité tajemství, které z hudby vyzařuje. Nikoli náhodou se jedná o jedno z prvních děl, které Kukal napsal po svém pádu do hluboké studny zapomnění. V hudbě Balady se vše naléhavě táže, doptává a touží vědět. Odpověď ale nepřichází, než ve smyslu hudby jako takové. (Milan Bátor pro Český Rozhlas)
| Property | Value |
| format | CD audio |
