Chci věčně vzpomínat
Kytara a ty!
Má krásná paní
Babiččiny hodiny
Listopad
Na řece je dravý proud
Písnička mého srdíčka
Pojď na mé srdce
Když odejde děvče
Až přijde ta chvíle
Spi, moje holčičko
Slib mi, že nebudeš plakat
Jen přijď, mé srdce čeká na tebe
Tatínku, tatínku
Za školou
Tulačko svádivá
Jen valčík tobě poví
Když usínám
Přijď na rande - na Barande
Dobrou noc, milá
Já věřím vám
Malý bar, tam...
Marjetta
Proč se na mne modré oči smály
Životní osudy českého hudebního skladatele, dirigenta, fotografa a cestovatele Eduarda Ingriše (1905-1991) by vydaly na hollywoodský velkofilm. Nevěříte? Tak alespoň pár bodů z imaginárního scénáře: Mladík ze Zlonic u Slaného prchá z přírodovědných studií na konzervatoř, aby po pár letech zjistil, že o jeho "vážná" díla není zájem. - Nouzi zahání psaním písní pro revuální divadla. - Ve 23 letech se stává nejmladším dirigentem divadelního orchestru v Praze. - Jeho skladby jsou stále populárnější, zpívají je hvězdy ražení R. A. Dvorského, Tino Muffa či Járy Pospíšila. - Po válce opouští z politických důvodů republiku. - V Peru natáčí s cestovateli Zikmundem a Hanzelkou. - Prosazuje se v Hollywoodu, fotografuje pro New York Times. - Jeho hudba k filmu The Galant One je nominována na Oskara. - S Ernestem Hemingwayem spolupracuje na filmu Stařec a moře. - Přátelí se i s Thorem Heyerdahlem, po jeho vzoru vyplouvá na balzovém voru z Jižní Ameriky do Polynésie... A podobných kapitol by se jistě našlo mnohem, mnohem víc. Před několika lety předala Nina Ingrišová rozsáhlý archiv svého muže do rukou Miroslava Zikmunda, a tak není vyloučeno, že se dramatická životní dráha Eduarda Ingriše brzy opravdu dočká uměleckého ztvárnění. Na podstatnou část Ingrišovy pozůstalosti však už čekat nemusíme. Autor rozhlasového pořadu Fonogram, jakož i jeho publicistické verze, spolupracovník Týdeníku Rozhlas Gabriel Gössel totiž pro vydavatelství Radioservis připravil výběr z Ingrišových melodií v původních nahrávkách z let 1930-1944. Mezi čtyřiadvaceti digitálně ošetřenými písněmi sice překvapivě schází Ingrišův nejslavnější "populární" kousek, slavná Niagara (skladba nikdy nebyla na šelakové gramodesky natočena), ovšem na historické hodnotě cédéčka to nic nemění. (Český rozhlas, Milan Šefl)
