Kameníková V. Piano Recital / V.Kameníková piano, PRSO, BPO / J.Hrnčíř, J.Bělohlávek (2CD)

CD 1

1.–3. Ludwig van Beethoven (1770–1827) - Piano Concerto No. 1 in C major, Op. 15 (1795) 33:36

4.–7. Franz Liszt (1811–1886) - Piano Concerto No. 1 in E flat major (1835–56; S. 124) 18:01

8. Franz Liszt - Piano Concerto No. 2 in A major (1849–61; S. 125) 20:16

CD 2

1. Johann Sebastian Bach (1685–1750), arr. Ferruccio Busoni - Ciaccona in D minor (1720, BWV 1004) 13:46

2.–4. Jiří Benda (1722–1795) - Sonata No. 9 in A minor (1781) 9:45

5. Fryderik Chopin (1810–1849) - Polonaise in A flat major, Op. 53 (1842–43) 6:34

6. Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847) - Rondo capriccioso in E major, Op. 14 (1830) 5:48

7.–9. Vítězslav Novák (1870–1949) - Memories, Op. 6 (1894) 16:12

10. Petr Eben (1929–2007) - Sonata in D flat (1951) 6:57

Valentina Kameníková piano

Prague Radio Symphony Orchestra, conductor Josef Hrnčíř (1–3/I)

Brno Philharmonic Orchestra, conductor Jiří Bělohlávek (4–8/I)

Valentina Kameníková, rozená Valentina Michajlovna Wax, byla vynikající česká klavíristka a hudební pedagožka ukrajinského resp. židovského původu. V letech 1959 až 1961 absolvovala postgraduální studium hry na klavír na pražské AMU u profesora Františka Raucha. Od roku 1963 učila na pražské konzervatoři, od roku 1970 pak působila jako docentka na pražské AMU.

„Poprvé jsem se s ní setkal na konci 70. let v konzervatorní kantýně. Jako vyjukaný karlovarský maturant ucházející se o přijetí ke studiu klavírní hry jsem k ní cítil směsici obdivu a bázně, a když jsem sledoval, jak (mírně řečeno) poněkud neelegantně srká horkou dršťkovou polévku a mezi sousty poštěkává na svého poblíž stojícího studenta nepublikovatelné výrazy, pocítil jsem hřejivý pocit, že je to taky jen člověk z masa a kostí. Svérázný způsob jednání s lidmi, jasnozřivé hudební cítění, osobité, leckdy i drsné vyučovací metody a složitý lidský i profesní osud, to vše ji předurčilo k tomu, aby výrazně ovlivnila život české pianistické komunity 60. až 80. let. A protože předčasně zemřela na samém počátku digitální éry, je její medailon určen především těm mladším, kteří ji již nezažili a kteří se mohou ptát, proč na umělkyni, jejíž nahrávky budí dodnes u znalců uznání, média tak trochu pozapomněla.“

„Byla typickou představitelkou ruské klavírní školy s důrazem na „poctivý“ úhoz (hraj do dna kláves, říkávala každému). V Čechách tomu někteří hudební intelektuálové (např. Petr Pokorný) říkali mlácení do klavíru, ale mýlili se. Obdivovala spíš Gilelse (s nímž se přátelila) než Richtera. Její technika neměla slabiny, v české kotlině po této stránce prakticky neměla konkurenci, což bylo trvalým zdrojem pravé české závisti. Hrála téměř bez překlepů. Repertoár měla široký, ale zela v něm i „bílá místa“, což někteří její žáci nesli s nelibostí (impresionismus, Martinů...). Vynikala v Lisztovi (její nahrávku Mefistova valčíku považuji za jednu z nejlepších vůbec), v Chopinovi, jejž cítila spíše jako bouřliváka než neduživého tuberáka, v Čajkovském (nedostižná nahrávka koncertu, bohužel, se slabým doprovodem Státní filharmonie Brno), Rachmaninovovi a Prokofjevovi. Milovala Mozarta („Až budu stará a na klády už nebudu stačit, budu hrát Mozarta. Je geniální.“) a hrála ho výtečně, za nahrávku sonát dostala cenu Wiener Flötenuhr. Výbušný temperament, osobitá interpretační inteligence (filigránská práce s úhozem!) a názorová opravdovost sycená přestálými emocemi těžkého života byly na pódiu schopny nahradit to, co postrádala a čím ji dotoval Rauch ve škole i mimo ni (intelektuální, historické a filozofické zázemí).“ pro Radioservis - Vít Roubíček