Johannes Brahms - Piano Quintet F minor Op. 34
1. Allegro non troppo 15:35
2. Andante, un poco adagio 08:32
3. Scherzo. Allegro - Trio 07:14
4. Finale. Poco sestenuto - Allegro non troppo 10:31
Johannes Brahms - String Quintet No. 2 G major Op. 111
5. Allegro non troppo, ma con brio 13:14
6. Adagio 06:09
7. Un poco allegretto 05:29
8. Vivace ma non troppo presto 04:57
Pavel Haas Quartet: Veronika Jarůšková - 1st violin, Marek Zwiebel - 2nd violin, Luosha Fang - viola, Peter Jarůšek - cello. Boris Giltburg - piano, Pavel Nikl - viola
Their recording of the American Quartet and String Quartet No. 13, Op. 106 (Gramophone Award - Recording of the Year), elevated the Pavel Haas Quartet among the finest performers of Antonín Dvořák's music. This position was subsequently confirmed by a recording of the composer's quintets, made with the violist Pavel Nikl, a founding member of the ensemble, and the pianist Boris Giltburg, winner of the Queen Elisabeth Competition. The album received the most coveted classical music accolades (Gramophone Chamber Award, BBC Radio 3 Record Review Discs of the Year, Diapason d'Or, etc.). While recording the Dvořák quintets, the logical idea of a Brahms album was born. And now it has come to fruition. Dvořák was encouraged by and ultimately attained global fame owing to the kind support and friendship of his older colleague Brahms, who in his twenties had been just as generously aided by Clara and Robert Schumann. Brahms' relationship with Clara is probably also behind the Piano Quintet in F minor, Op. 34. Originally conceived as a string quintet, in the spring of 1864 Brahms transformed it into a sonata for two pianos, yet Clara voiced her doubts about this version's sound too. The desired contrast and richness of colour was ultimately achieved by combining the strings and the piano. Clara Schumann performed the piano part at the private premiere of the quintet, which she referred to as having "symphonic" proportions. This aspect is clearly foregrounded on the present Pavel Haas Quartet recording. Brahms allegedly intended the String Quintet in G major, Op. 111, to be his last piece of music. In this light, it may come across as a reflection of the music he had cherished during his life - from Beethoven, Schubert, the Viennese waltz, his contemporary Wagner, to his beloved Hungarian dance motifs.
Už při natáčení Dvořákových kvintetů se spontánně zrodila logická myšlenka na album brahmsovské. Dvořákovi ke světovému věhlasu dopomohla laskavá podpora a přátelství staršího kolegy Brahmse, který ve svých dvaceti letech podobně otevřenou náruč našel u manželů Clary a Roberta Schumannových. Brahmsův vztah ke Claře patrně stojí i za Klavírním kvintetem f moll op. 34. Skladbu původně rozvrženou pro smyčcové kvinteto Brahms na jaře 1864 přepracoval na Sonátu f moll pro dva klavíry. Smyčcová ani klavírní verze však Claru stále zvukově neuspokojovaly; teprve kombinace klavíru a smyčců přinesla kýžený kontrast a barevné bohatství. Clara Schumannová se ujala klavírního partu při soukromé premiéře díla, kterému přiřkla "symfonický charakter". Toho se mu bohatě dostává i na předkládané nahrávce. Smyčcovým kvintetem G dur op. 111 chtěl údajně Brahms své dílo uzavřít, a je proto jakýmsi ohlédnutím za hudbou, která jej provázela životem - od Beethovena, Schuberta, vídeňského valčíku, přes současníka Richarda Wagnera až po Brahmsovy oblíbené uherské motivy.
(Supraphon 2022)
| Property | Value |
| format | CD audio |
